Čekání na Jima....

Tak jsem si dnes zase udělal svátek hudby– nalil si oblíbené brandy, udělal dobrou kávu a položil na svůj stařičký „soustruh“ desku z dob dávno minulých. Tentokrát jsem se zaposlouchal do hudby a textů skupiny Doors, která má, dle mně, jedinečné a výsostné postavení ve světě moderní hudby a která svým zjevením se na hudební scéně v roku 1965 přinesla tak nadčasový druh hudby, jaký do té doby neexistoval a jaký se,  po smrti jejího zpěváka Jima Morrisona v roce 1971, už ani neobjevil...

Jistě, byla to doba „konjuktury“ beatové hudby, kdy vznikalo mnoho zpívajících legendárních kapel jako Beatles, Rolling Stones, Procol Harum, Who...., které Vás i dnes omráčí neuvěřitelnou invencí a nadšením patrným z každého tónu jejich skladeb. Bylo tu ale něco, čím se Doors, z mého pohledu, od všech ostatních skupin odlišovali.

Když si dnes pustíte nahrávky výše zmiňovaných kapel z konce šedesátých, nebo ze začátku sedmdesátých let, nepochybně toto období jednoznačně identifikujete podle charakteristického zvuku té doby. Když si však pustíte jakoukoliv skladbu skupiny Doors z toho samého období, jakoby jste poslouchali hudbu, která tam vlastně vůbec nepatří, hudbu, kterou prostě nejde zařadit do žádného časového úseku. Možná je to jen můj osobní  pocit, ale jsem přesvědčen, že kdyby mi dnes někdo pustil tuto kapelu a kdyby jsem o Doors nikdy před tím neslyšel, řekl by jsem, že skladby vznikly někdy v tomto čase. Určitě by jsem nehádal, že to, co poslouchám, má vesměs přes čtyřicet let....Tato nadčasovost  je charakterizovaná i samotným názvem skupiny. Jakoby se jejím vznikem pootevřely dveře do jiné dimenze hudebního světa a jakoby se jejím zánikem tyto dveře zase zavřely.

Dalším,neméně pozoruhodným a charakteristickým znakem této skupiny je její zpěvák, básník Jim Morrison. Jeho texty a celý jeho projev vyzařoval něco, co se těžko charakterizuje a z čeho člověku běhá mráz po zádech i dnes. Psychedelický, až mystický projev, kterým hypnotizoval své posluchače a který vyjadřoval pocity druhé „ztracené generace“ jen s tím rozdílem, že první světovou válku nahradila válka ve Vietnamu. Jediný jeho text, báseň dokázaly vyjádřit vše, co cítil, co prožíval – od politických, ideologických a  společenských problémů, až po kritiku morálky společnosti a její demokracie.  To vše skryté v ironii, v jinotajích, alegoriích a symbolice modrých autobusů nejlepšího Západu, krásného a jediného přítele, šílených dětí čekajících na letní déšť v poušti bolesti, v zoufalé zemi.
Zdá se, jakoby nám chtěl Jim,během svého krátkého pozastavení se na planetě Zem, jen něco sdělit, předat jakési poselství, aby pak dále mohl pokračovat v putování nekonečným vesmírem a dalšími galaxiemi.
My jen můžeme být rádi, že to byla právě naše zem, kterou Jim poctil svou návštěvou a můžeme jen doufat, že se jednoho dne opět vrátí. Možná pod jiným jménem, v jiné době, ale určitě poznáme, že se vrátil Jim....