„Rockové děti“ socialismu.

Tak jsem si dnes zase po dlouhé době udělal svátek – nalil si oblíbené brandy, udělal dobrou kávu a položil na svůj stařičký „soustruh“ desku z dob dávno minulých. Poslouchaje hudbu, která se už dnes moc nehraje (jak se dnes říká-je mimo současného „main streamu), jsem si zavzpomínal na časy, kdy jsme hudbou opravdu žili. Na dobu, kdy programy v televizi za moc nestály, kdy sovětské filmy do kin nepřitahovaly a tak hlavní téma rozhovorů mládeže u piva bylo hudba (teda,kromě holek).

              Byla to doba, kdy neexistoval internet, hudba se nedala stahovat z internetu, nebylo možné jít do obchodu a koupit si třeba nejnovější desku Rolling Stones, nebo Beatles. Jen sporadicky udělala státní cenzura gesto „dobré vůle“ a  dodala na trh desky ze „západu“, které se ale i tak staly okamžitě „podpultovým“ tovarem a které si tak většinou člověk bez protekce stejně nekoupil. Nosiče typu CD, nebo DVD ještě neexistovaly a jediným zdrojem dobré hudby v Československu bylo poslouchání gramofonových desek Supraphonu, Pantonu, nebo Opusu, případně desek z bývalé  Jugoslávie. V rádiu frčel líbivý popík „Božského Káji“, Helenky, Hanky, Waldemara, nebo hity Ally P.,Uda J, Marily R. z bratrských států a skutečný „big beat“ se objevil v rádiu, nebo v televizi jen zřídka. Matně si vzpomínám, že jediná naše stanice, kde bylo možno poslouchat skutečný „rock“ typu Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd byla Vltava – program „Větrník“ vysílaný v pátek večer ve 21:00 hod. Další možnost, jak se dostat k „okrajovému žánru“ socialistické hudební kultury, byly sobotní burzy desek (v mém bydlišti organizované pod patronátem hasičů), nebo jít na koncert  některých z mála beatových kapel, které v té době měly  to štěstí, že mohly koncertovat.

             Nikdy nezapomenu na neuvěřitelné koncerty  V.Mišíka s J.Hrubým a s jeho  Etc... , na Progres 2, nebo na M.Efekt, kdy R.Hladík „vyšíval„ na kraji jeviště s kytarou za hlavou, nebo když závěrem koncertu zněl halou úryvek ze „Smoke On The Water“. Stejně tak nezapomenu na texty písní, které v náznacích a skrytou formou zesměšňovaly stávající režim a celou jeho mašinerii. Byl to neuvěřitelný pocit zakázaného ovoce, když dav opouštěl vyprodanou halu, v uších nám stále znělo „Stříhali dohola malého chlapečka“ a v okolí byli slyšet štěkající psy ze zelených antonů stojících opodál.

            To, co mě však ale vždycky dostalo nejvíc, byly koncerty legendárního Mariana Vargy a jeho Collegium Musicum. Hudební styl, o kterém by nikdo nepředpokládal, že získá tak obrovskou popularitu a že zaujme tak široký okruh posluchačů. Dodnes střežím jak oko v hlavě jejich jedinečné dvojalbum „Konvergencie“, kterým se zařadili ke světové špičce tohoto žánru po boku takových es jako K.Emerson a jeho Emerson, Lake & Palmer, nebo R.Wakeman a jeho Yes. Stále mám před očima toho mladého kluka ze70. let, jak natahuje ruku s deskou a jak mu ji Marián, Dušan, Fedor a Fero s cigárem v ústech po koncertě podepisují...

            V současnosti se už nikdo nepozastavuje nad tím, když najde pod vánočním stromečkem oblíbené CD-čko, když může jít na koncert Beyoncé, nebo Linkin Park, pustit si v televizi svou oblíbenou kapelu na MTV...Dnes už je to, díky bohu, samozřejmost. Ale právě kvůli té „samozřejmosti“ ta vzácná chvíle nějak zevšedněla a dnešní mladí lidé už asi nikdy nezažijí ten neopakovatelný pocit chvění nedočkavostí, pocit výjimečnosti, jedinečnosti tak, jak jsme ho zažíval já, když jsem pokládal na talíř vánoční dárek rodičů - Abbey Road od Beatles a začalo pro mě vycházet slunce – „Here comes the sun...“